Co všechno se může stát, když kluk z vesnice vyrazí pracovat do velkoměsta a zapomene si vzít sebou příručku Sedlák ve městě a kostku cukru, aby ho nekopla tramvaj??
Až do svých 22 let jsem žil na maloměstě. Pracoval jsem jako každý druhý, měl jsem celkem slušnou práci za relativně slušné peníze. Koncem roku 2008 i na mého chlebodárce dopadla ekonomická krize a já jako nejmladší zaměstnanec firmy dostal k 31.12. výpověď. Být veden na pracovní úřadě, nebylo metou, na které bych chtěl dlouhodobě přetrvávat. Začal jsem hledat zaměstnání a to i mimo náš region. Díky pomoci svého švagra, se mi povedlo sehnat práci v Praze. Takže nebránilo nic tomu, abych od března roku 2009 nastoupil do nové práce.
Měl jsem trochu obavy z toho, jak se za člením do nového kolektivu a hlavně z toho, jak budu cestovat do nového zaměstnání. Paní štěstěna mě nenechala na holičkách, bydlel jsem asi 15 minut od práce, což bylo asi zhruba 6 zastávek MHD, prostě štěstí, pracoval jsem od šesti hodin ráno a bohatě mi stačilo, abych stával ve čtvrt šest, takže takřka ideální stav. První den mě do práce odvezl švagr, vše mi ukázal, já si vyfasoval všechny potřebné pracovní pomůcky, prodělal jsem všechny možné i nemožné školení a bylo. První den v práci u tekl jako voda a po ukončení pracovní doby, byl čas vyrazit domů. Věděl jsem, na jaké zastávce mám nastoupit a pochopitelně, kde mám i posléze vystoupit.
K mé smůle jsem první tři dny nastupoval i vystopoval společně z nějakým jiným spolucestujícím. Zlom přišel v pátek ráno při cestě do práce, do autobusu MHD jsem nastoupil stejně jako každé jiný den, nikdy jsem si nesedal, na tu chvilku to nemělo cenu. Když se autobus blížil k zastávce, která byla cílem mé jízdy, všiml jsem si, že vedle mě nestojí pán, který každé ráno společně se mnou, jako jediný vystupoval na této zastávce. Zastávce, jejíž název jsem právě zaslechl nad hlavou a v tu samou chvíli pozoruji, jak autobus míjí zastávku a pokračuje směle dál ve směru jízdy. Do hlavy mi ihned naskočil kolotoč otázek: „Co ten řidič blbne?? Proč nezastavil??? To si nevšiml, že je tady také zastávka???“ Po asi 10 minutové jízdě se autobus i se mnou blížil k další zastávce. Z reproduktoru se neozval hlas ženy, která namluvila zřejmě všechny názvy zastávek v celé Praze, oznamujíce další zastávku. Více jsem s pozorněl a asi i díky tomu jsem zaslechl dodatek za názvem zástavky, která se právě blížila "ZASTÁVKA NA ZNAMENÍ“, jaká zastávka na znamení, co to je??? Blesklo mi rychle v hlavě a také jsem si uvědomil, že něco podobného jsem zaslechl také za názvem zastávky, na které běžně ráno vystupuji. Na této zástavce vystupovalo více lidí a tak jsem tedy vystoupil i já a rychlou chůzi, kombinovanou občasným popoběhnutím jsem přišel ve čtvrt na sedm do práce.
Kolega v práci už na mě čekal. Ihned si ze mě začal dělat srandu, zda jsem se nadýchal přes noc tolika čerstvého pražského vzduchu a usnul tak tvrdě, že jsem nemohl ani ráno vylézt s postele či jsem si našel už nějakou "babu“, která mi nedala celou noc??
Když jsem mu vylíčil, co se vlastně opravdu stalo. Kolegovi se ještě více rozjela ústa od ucha k uchu a začal se tak nahlas a srdečně smát, že se až zalykal.
Když se asi po desetiminutové intenzivním smíchu uklidnil, vysvětlil mi, co to znamená "ZASTÁVKA NA ZNAMENÍ“. A já si v tu chvíli připadal jak největší blbec pod sluncem. Nevím, proč mě to tenkrát nenapadlo, podívat se po autobuse a přemýšlet víc o tom, k čemu slouží to tlačítko na dveřích nebo na sloupku vedle dveří.
Dnes už vím, co znamená "ZASTÁVKA NA ZNAMENÍ“. A beru to jako další životní zkušenost, i když trochu draze zaplacenou. Můj kolega byl hrozná drbna a já věděl, že do oběda bude o mém cestování v pražské MHD vědět celé firma.
Kolega nezklamal, dokonce trochu i překvapil. Nebylo ještě ani deset hodin dopoledne a už jsem měl první ohlasy na své cestování na talíři.
A toto menu jsem měl na talíři ještě notnou řádku týdnu, možná i měsíců.
I po několika letech, když jsem přišel do práce pozdě, protože jsem opravdu zaspal, zazněla otázka: „copak, ty jsi zase přejel ZASTÁVKU NA ZNAMENÍ??“
