"Z cizího krev neteče“

Nikdy mě nenapadlo, že v životě uvidím přímo na vlastní oči, jak se může stát z nevýrazného "šetřílka“ nenažrané monstrum, které postrádá jakoukoliv známku soudnosti.

Je spoustu lidí, kteří chodí po naší matičce zemi a mají rádi peníze.I já mám peníze rád, ale myslím si, že je to stále v jakési formě normálnosti. Každý člověk by se měl asi snažit hospodařit s penězi tak, aby to vyhovovalo hlavně dotyčnému jedinci. Já třeba rád peníze šetřím, ale ještě o to raději je utrácím. Peníze se přece kulaté vymyslely proto, aby se točily. Není moc dobré, když člověk sedí na penězích a ani trochu si jich nedovede užívat.  Přirozené utrácení vydělaných peněz napomáhá i ke zvýšení ekonomické stability v zemi. Jednoduchý a velice prostý fakt, když nebudeme zboží nakupovat, nebude se moci vyrábět a když se nebude zboží vyrábět, lidé nebudou mít práci a když lidé nemají práci, pochopitelně nemají ani peníze a když nemají peníze?? Pochopitelně nemají co šetřit. 

Někteří lidé i přesto šetří, až na zadek sedají a málokdy utrácejí. V životě by mě nenapadlo tyto lidi soudit, peníze přece samy od sebe neskočí do vaší kešeně a člověk musí vyvinout nějaké to úsilí, aby je získal. Do konce ani neschvaluji přemrštěné utrácení, mám rád takový ten zlatý střední směr. Utrácení ano, ale s rozvahou.

Co však vyloženě nesnáším??? Nesnáším, když si někdo hraje na vyloženého "šetřílka“ jenž neutratí ani korunu navíc, ale to pouze té doby, kdy musí utrácet své peníze. Jakmile je možnost utrácet cizí peníze, z našeho "šetřílka“ se najednou stává grand "par excellance“.  Ve "člověka", který nekouká vlevo, vpravo a ukazuje všem ve svém okolí, jak i on dokáže vlastně noblesně utrácet. Bohužel jen tehdy, když to někdo platí. Což není zrovna ideální výpověď o charakteru člověka, ale možná i nad takovými jedinci lze přimhouřit jedno oko.

Jsou však případy, kdy to prostě nelze. A těchto případech vám teď budu vyprávět. Protože si myslím, že i z cizího krev teče. A když ten cizí dobrodinec chce pustit ze své žíly, ve prospěch ostatních, není ho třeba vysávat až do úplného sucha.

Kdysi jsem měl v práci kolegu, který si byl schopný odměřovat i vodu do hrknu na kávu, aby v rychlovarné konvici nepřevařoval více vody, než bylo potřeba, aby ušetřil za elektrickou energii, kterou by musel on zaplatit. Což je sice neobvyklé, ale v pořádku. V pořádku už není to, když potkáte toho samého jedince a přistihnete ho při tom, jak si pouští ve společných sprchách teplou vodu do čtyř umyvadel na jednou a přitom má ještě zapnuté dvě sprchy a tím tak udělá s umývárny veřejnou saunu. A když se ho zeptáte, co to jako dělá a zda to je normální??? Odpoví vám z ledovým klidem: „ A co jako??? Platíš to snad?? Tady je to přece zadarmo.“ V ten okamžik máte chuť zvracet a děkujete všem svým zásadám, které z vás dělají stále normálního člověka, který je sice nemá sta tisíce na bankovní účtu, ale má jiné mnohem podstatnější bohatství.

Další zážitek, který se mi vryl do paměti, je zážitek, který prostě musíte zažít, protože takovou absurditu a ubohost prostě nevymyslíte, to se prostě musí prožít. Každoročně majitelé firmy, ve které jsem pracoval, pořádali na konci roku setkání majitelů firmy se svými zaměstnanci, které bylo z jejich strany brány, jako poděkování pro zaměstnance za to, že firma ustála další rok a neskončila v záporných číslech. Pokaždé nám bylo kladeno na srdce, abychom se vůbec neupejpali a dali si k jídlu a pití to, na co budeme mít chuť. A proto jsem si vždy dal nějaký dobrý steak nebo hovězí žebírka prostě to, nač jsem měl chuť. Jednou jsem se zeptal svého kolegy, který seděl u protějšího stolu, co si jako on dal k jídlu. Odpověď, kterou jsem dostal, donutila mou čelist, aby spadla minimálně o deset centimetrů směrem k povrchu zemskému. Ono se mi není co divit, když se dozvíte, že dotyčný kolega sice neví, co bude jíst. Ale ví, že to stálo 350 korun, donutí vaši čelist k takovému pohybu. A nebyl jediný, v dalších letech jsem si všiml, že více jak třicet procent mých kolegů nejprve vybírá dle ceny jídla a až pak kouká do levé části jídelního lístku, kde jsou obvykle zaznamenány názvy jídel. Časem jsem si na tenhle způsob vybírání jídla zvykl. Nikdy jsem si však nezvykl na styl objednávání piv. Nepřijde vám také zvláštní, objednávat si deset piv ke stolu, kde sedí šest lidí?? Ono by to nebylo zase až tak zvláštní, kdyby ti jedinci to pivo vypili. V případě, že jedinci stěží vypijí těch piv tak osm, zbylé čtyři (půl) piva, která vždy zvětrala, vraceli s další objednávkou na deset piv. A vždy to byla sestava šesti stejných lidí, kteří na pivo nikdy nechodili a ani domů si ho nekupovali, to aby moc neutratili, ale jakmile to bylo za firemní peníze, to byli opravdu schopni vrátit klidně půl piva, které kolikrát ještě nebylo tak zvětralé.  Ale oni přece nebudou pít nějaké splašky, to je přeci jasné. A když si objednali nějakou tu "štamprdličku", pokaždé to byla ta nejdražší whisky. Oni nic jiného prostě nepijí, tedy do doby pokud to bylo za firemní peníze, jakmile odbila jedenáctá hodina a začalo se pít za své, whisky jim přestala chutnat a začali pít rum, když teda začali pít.

Nejsem žádný přehnaný estét nebo snad člověk, který by neomylně dodržoval veškeré morální zásady, to opravdu ne, ale určité věci se nedají prostě jen tak letmo překonávat. Přestal jsem na ty to schůze chodit, vždy jsem si našel nějakou výmluvu, abych tam nemusel. Přišlo mi lepší lhát než se nechat psychicky deptat od těchto výkvětů naší společnosti.

Díky takovým to zážitkům jsem opravdu poznal význam rčení "Z cizího krev neteče“ a jsem rád, když mohu v klidu říci, že minimálně pět let jsem neměl možnost spatřit žádnou, jim podobnou pijavici.

Také máte ve svém okolí podobnou přísavku? Člověka, který si rád přisaje z cizího a přitom ztrácí zábrany??